Pavel KopeckýNaše advokátní kancelář uspěla u Nejvyššího správního soudu (NSS) s kasační stížností proti rozsudku Městského soudu v Praze. Předmětem sporu byla žádost o prominutí penále z důvodu opožděné úhrady pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Rozsudek NSS má potenciál ovlivnit budoucí správní praxi i judikaturu v obdobných případech.
Shrnutí případu
Složité případy, v nichž dochází k opakovanému rušení rozhodnutí na více úrovních, se nezjednodušují snadno, pokusíme se však o to:
Naše klientka – obchodní společnosti – před více než 6 lety požádala Českou správu sociálního zabezpečení (ČSSZ) o prominutí penále. To vzniklo z důvodu pozdního zaplacení dluhu na pojistném. Klientka žádost odůvodnila tím, že prodlení bylo způsobeno průtahy v občanském soudním řízení u Okresního soudu v Mladé Boleslavi, kde se po svém dlužníkovi domáhala zaplacení dlužné částky. Zdůraznila rovněž, že po obdržení plnění bez prodlení doplatila veškeré dlužné pojistné.
ČSSZ žádosti nevyhověla. Proti rozhodnutí ČSSZ naše pozdější klientka (tehdy ještě bez právního zastoupení) podala žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozhodnutí ČSSZ zrušil z důvodu nedostatečného odůvodnění, ze kterého nebylo zřejmé, jak byly klientkou tvrzené okolnosti zohledněny. Zároveň uložil ČSSZ, aby se v novém řízení přezkoumatelně vyjádřila k podmínkám uvedeným v § 2 odst. 1 vyhlášky č. 161/1998 Sb. a odůvodnila, jak tvrzené okolnosti zohlednila a zda nemohla žalobkyni alespoň částečně vyhovět.
ČSSZ následně vydala nové, rovněž zamítavé rozhodnutí. V odůvodnění bylo nad rámec původního rozhodnutí uvedeno v zásadě pouze to, že druhotná platební neschopnost je běžným podnikatelským rizikem a že případné pochybení soudu v občanském soudním řízení nemůže jít k tíži ČSSZ.
Proti druhému zamítavému rozhodnutí podala klientka již v našem zastoupení žalobu k městskému soudu. Soudní řízení zahájené v roce 2022 však bylo opět plné peripetií. V jeho průběhu totiž došlo k tomu, že penále bylo (nejen) žalobkyni prominuto přímo ze zákona (zákon č. 181/2023 Sb.), žalobkyně nicméně na projednání žaloby trvala a nevzala ji zpět. Městský soud však žalobu usnesením odmítl, neboť podle něj odpadl předmět řízení.
V našem zastoupení proto byla podána kasační stížnost, které NSS vyhověl. NSS nám dal za pravdu v tom, že ačkoli bylo penále prominuto ze zákona, žalobkyně má i tak právo na meritorní projednání žaloby, neboť napadené rozhodnutí nebylo zrušeno a stále existuje. Městský soud tedy pochybil, pokud žalobu odmítl meritorně projednat. Při soudním přezkumu se totiž vychází z právního a skutkového stavu ke dni vydání rozhodnutí, k později nastalým skutečnostem se zásadně nepřihlíží. O tomto rozsudku NSS jsme psali již zde.
Po vrácení věci městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Na jedné straně sice přisvědčil námitce, že „ani nyní napadené rozhodnutí explicitní úvahu o naplnění podmínek pro prominutí penále dle § 2 vyhlášky č. 161/1998 Sb., neobsahuje“. Zároveň však uvedl, že závěry předchozího rozsudku městského soudu je nutno uvést do kontextu, a rozvedl, že jestliže ČSSZ přistoupila ke správnímu uvážení ohledně existence důvodu k prominutí penále, evidentně měla za splněné uvedené tři základní podmínky pro prominutí penále. Na závěr pak dodal, že i pokud by je žalovaná opomněla posoudit, nepřivodilo by to žalobci zkrácení na jeho právech. Žalobu proto ani v této části neshledal důvodnou.
Proti tomuto rozsudku jsme podali další kasační stížnost – a NSS nám opět dal za pravdu.
Rozsudek NSS
NSS přisvědčil naší námitce spočívající v tom, že se ani ČSSZ ani městský soud v napadeném rozsudku neřídily závazným názorem vyjádřeným v předchozím zrušujícím rozsudku městského soudu. Zdůraznil, že ve vztahu k otázkám již rozhodnutým není prostor pro polemiku – lze pouze přezkoumat, zda byl závazný právní názor respektován. ČSSZ přitom proti předchozímu rozsudku kasační stížnost nepodala.
Městský soud měl tedy napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit bez dalšího – neměl prostor své předchozí závěry dodatečně reinterpretovat nebo relativizovat.
NSS uznal i naši námitku spočívající v tom, že rozhodnutí ČSSZ je nepřezkoumatelné i z pohledu posouzení otázky, zda tvrzené okolnosti zakládají „tvrdost“, kterou je namístě odstranit dle § 104ch zákona č. 582/1991 Sb. Správní orgán se s touto klíčovou částí argumentace nevypořádal dostatečně. Oproti svému předchozímu rozhodnutí totiž žalovaná sice uvedla určité důvody, které jsou však dle NSS zcela nedostatečné.
Městský soud považoval úvahu ČSSZ, že druhotná platební neschopnost je běžným podnikatelským rizikem a že ani pochybení soudu nemůže jít k tíži žalované, za dostatečnou s tím, že mu nepřísluší přezkoumávat, zda je druhotná platební neschopnost legitimním důvodem k prominutí penále či nikoliv, neboť posuzuje pouze dodržení mezí správního uvážení. NSS však se závěry městského soudu nesouhlasil a ztotožnil se s naší argumentací, že napadené rozhodnutí ČSSZ bylo v této části nepřezkoumatelné.
NSS v rozsudku uvedl že v projednávané věci žalovaná ČSSZ i přes závazný právní názor vyslovený v prvním rozsudku městského soudu fakticky rezignovala na vypořádání stěžejní části žalobkyniny argumentace. Její podstatou nebyla samotná (běžná) druhotná platební neschopnost, nýbrž to, že se na jejím vzniku podle žalobce podílel stát (Okresní soud v Mladé Boleslavi), neboť jí nebyl schopen poskytnout vůči jejímu dlužníkovi včasnou ochranu. Žalovaná na žalobkyní popisované okolnosti v jedné ze dvou svých úvah nereagovala vůbec (vyjádřila se toliko obecně k druhotné platební neschopnosti bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci) a v druhé reagovala zcela nepřiléhavě tím, že pochybení soudu jí nemůže jít k tíži. Tento druhý argument je však dle NSS nelogický, a vybočuje proto z mezí správního uvážení.
Za významné lze považovat úvahy NSS týkající se veřejného subjektivního práva na prominutí penále a jeho charakteru jako „trestu“: „Ačkoliv neexistuje veřejné subjektivní právo na prominutí penále za nezaplacení sociálního pojistného (či jeho prominutí v určité výši), má žadatel právo se před správními soudy domáhat přezkumu správního rozhodnutí a dodržení řádného procesu. Penále má navíc charakter „trestu“ a jelikož vzniká automaticky ze zákona, je namístě se otázkou individualizace výše stanoveného penále zabývat alespoň v řízení o jeho prominutí. Správní orgány se tedy na jednu stranu nemusí držet přísných formálních požadavků na podobu rozhodnutí dle příslušných ustanovení správního řádu. Na stranu druhou, aby žadatelka (stěžovatelka) mohla seznat, proč její žádost správní orgán posoudil tak, jak ji posoudil, mohla se proti rozhodnutí účinně a efektivně bránit a soud mohl postup a meze správního uvážení správního orgánu přezkoumat, musí být rozhodnutí o žádosti odůvodněno přinejmenším v případě nevyhovění (popř. částečném nevyhovění).“
NSS konstatoval, že prominutí penále na prvním místě nejde k tíži samotné žalované ČSSZ, neboť se jedná o standardní zákonný institut. Za druhé, prominutím penále se snižují příjmy státního rozpočtu, a lze tedy spíše hovořit o finanční zátěži pro stát jako celek. V takovém případě podle NSS není zřejmé, proč by případné pochybení státního orgánu nemohlo vést právě k tomuto důsledku. Za třetí, žalovaná by se při posuzování žádosti neměla zabývat tím, jaký dopad bude mít prominutí penále na ni samotnou či na státní rozpočet, ale měla by vycházet z účelu institutu – tedy z individualizace „trestu“ uloženého dlužníkovi.
Závěr
Přestože penále bylo mezitím prominuto zákonem, rozsudek NSS může mít zásadní význam pro budoucí správní praxi. NSS dal jasně najevo, že jak správní orgány, tak soudy jsou vázány závaznými názory vyslovenými v dřívějších rozsudcích správních soudů a není možné s nimi polemizovat či se je snažit jinak překlenout.
NSS dále připomněl význam řádného odůvodnění správních. To, že je nezbytné rozhodnutí řádně odůvodnit platí i za situace, kdy žadatel nemá právní nárok na prominutí penále. Stále má totiž právo, aby správní orgán srozumitelně vysvětlil, proč žádosti nebylo vyhověno.
NSS zdůraznil, že penále má povahu trestu, a protože tento trest nastává přímo ex lege, je nutné se jeho individualizaci věnovat alespoň při rozhodování o jeho prominutí.
Za významné považujeme i to, že ČSSZ měla rozlišovat mezi „běžnou“ druhotnou platební neschopností a mezi platební neschopností, která byla způsobena pochybením soudu, kvůli kterému nebylo možné dlužné pojistné zaplatit včas.
