Pracovní smlouva je dvoustranným právním jednáním, které zakládá pracovní poměr. Pracovní smlouva je v podstatě jednoduchou smlouvou, která podle zákoníku práce musí obsahovat pouze tři podstatné náležitosti. Těmi jsou druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce vykonávána, a den nástupu do práce. I tyto jednoduché náležitosti v sobě skrývají určité nástrahy, na které se v tomto článku pokusím upozornit.
Druh práce
Druh práce je určující pro to, jakou práci je zaměstnavatel oprávněn (a také povinen) zaměstnanci přidělovat. Druh v práce musí být v pracovní smlouvě vymezen dostatečně konkrétně, neměl by být vymezen natolik široce, aby zaměstnavateli umožňovat přidělovat zaměstnanci v podstatě jakoukoli práci. V takovém případě by pracovní smlouva nebyla uzavřena platně.
V jedné pracovní smlouvě může být sjednáno i více druhů práce (např. vrátný a údržbář). Zaměstnavatel pak může v rámci pracovní doby podle potřeby přidělovat kterýkoli z těchto druhů práce, stále se však jedná o jeden pracovní poměr. Je také však možné, aby mezi jedním zaměstnancem a zaměstnavatelem byly uzavřeny dva pracovní poměry s různými druhy práce. Zakázáno je pouze to, aby zaměstnanec u jednoho zaměstnavatele vykonával stejný druh práce ve více základních pracovněprávních vztazích. Zaměstnanec tedy nesmí u jednoho zaměstnavatele vykonávat jeden druh práce ve dvou pracovních poměrech nebo v pracovním poměru a zároveň „na dohodu“.
Pracovní smlouvy často obsahují ujednání, které vymezuje pracovní náplň zaměstnance, tedy jakési bližší vymezení pracovních úkolů (např. vyřizování telefonních hovorů, přijímání pošty atd.), nejedná se však o nezbytnou náležitost smlouvy. Vymezování konkrétní pracovní náplně v pracovní smlouvě může být působit určité komplikace, neboť nikdy neobsáhne všechny činnosti, které jsou se sjednaným druhem práce sjednány. Je-li pracovní náplň vymezena v pracovní smlouvě, je k její změně nutná dohoda stran. Jako flexibilnější se proto jeví sdělit zaměstnanci jeho pracovní náplň v samostatném dokumentu informativní povahy.
Místo nebo místa výkonu práce
Sjednané místo výkonu práce určuje územní rozsah, v jehož rámci je zaměstnavatel oprávněn zaměstnanci přidělovat práci. Místo výkonu práce může být sjednáno např. jako konkrétní pracoviště, část obce, obec, kraj nebo i celá Česká republika, může být sjednáno i více míst výkonu práce, např. dvě obce, v které se nacházejí pobočky zaměstnavatele. Místo výkonu práce lze změnit pouze se souhlasem zaměstnance. Dochází-li k například k přesunu pobočky, na které zaměstnanec pracuje, mimo územní rozsah sjednaného místa výkonu práce, je nutná změna pracovní smlouvy. Dočasně může zaměstnavatel vykonávat práci mimo sjednané místo v rámci pracovní cesty nebo na základě přeložení. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na pracovní cestu jen na základě dohody s ním, na dobu nezbytné potřeby, přeložit zaměstnance k výkonu práce do jiného místa je možné jen s jeho souhlasem.
Od sjednaného místa výkonu práce musíme odlišovat pravidelné pracoviště, které slouží pro účely cestovních náhrad. Není-li pravidelné pracoviště v pracovní smlouvě sjednáno, platí, že pravidelným pracovištěm je místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce. Pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad nesmí být sjednáno šířeji než jedna obec. Účelem institutu pravidelného pracoviště je kompenzovat zaměstnanci zvýšené výdaje spojené s prací mimo své „základní“ pracoviště. Zaměstnanci náleží náklady cestovních výdajů nejen při pracovní cestě, ale i při cestě mimo pravidelné pracoviště, a to i v případě, kdy se tato cesta odehrává v rámci sjednaného místa výkonu práce. Z toho plyne, že pokud má zaměstnavatel více pracovišť v různých obcí a potřebuje, aby zaměstnanec vykonával práci na více pracovištích, nevyhne se povinnosti placení cestovních náhrad široce sjednaným místem výkonu práce zahrnujícím všechna tato pracoviště, přestože cesty do těchto pracovišť nebudou považovány za pracovní cesty.
Den nástupu do práce
Ve sjednaný den nástupu do práce vzniká pracovní poměr. Sjednaný den nástupu do práce se může shodovat se dnem uzavření pracovní smlouvy, logicky však nesmí být sjednán zpětně. Den nástupu do práce může být sjednán nejen konkrétním datem, ale i vázán na určitou objektivní skutečnost. Tou může být například nástup jiné zaměstnankyně na dovolenou, otevření nové pobočky či uplynutí výpovědní doby v předchozím zaměstnání. Den nástupu do práce by neměl záviset na vůli jen jedné smluvní strany nebo být příliš vágní. Například ujednání, podle kterého „pracovní poměr vznikne dnem vzniku provozní potřeby zaměstnavatele“, by bylo neplatné pro svou neurčitost a nepřezkoumatelnost.
Obvyklé náležitosti
Pracovní smlouvy často obsahují ujednání upravující např. zkušební dobu, dobu trvání pracovního poměru nebo mzdu. Žádné z těchto ujednání však nepatří mezi nezbytné náležitosti a pracovní smlouva bude platná i bez nich. Je třeba si uvědomit, že ujednání obsažená v pracovní smlouvě lze měnit jen dohodou smluvních stran, nikoli jednostranně. Je-li například výše mzdy sjednána v pracovní smlouvě, nemůže ji zaměstnavatel jednostranně měnit mzdovým výměrem.
Závěr
Zaměstnavatel a budoucí zaměstnavatel si musí v pracovní smlouvě ujednat přinejmenším druh práce, den nástupu a místo výkonu práce. Bez platného sjednání těchto tří nezbytných náležitostí nemůže dojít k platnému uzavření pracovní smlouvy, a tedy ani k platnému vzniku pracovního poměru. Pro pracovní smlouvu zákon vyžaduje písemnou formu, kromě povinných náležitostí může pracovní smlouva obsahovat celou řadu dalších ujednání. Pracovní smlouva může být poměrně stručná, v některých případech může jít ale i o rozsáhlý vícestránkový dokument. Konkrétní podoba pracovní smlouvy (a její jednoduchost či složitost) bude záviset na typu zaměstnavatele, druhu práce či pozici zaměstnance v organizační struktuře zaměstnavatele.