Pavel KopeckýV minulém díle našeho nepravidelného seriálu k pracovním smlouvám jsem se rozepsal o nezbytných náležitostech pracovní smlouvy, bez nichž nemůže být pracovní smlouva platně uzavřena. Mezi povinné náležitosti pracovní smlouvy patří druh vykonávané práce, den nástupu do práce a místo či místa vykonávané práce. Zákonným požadavkům proto může vyhovět i relativně stručná smlouva. Pracovní smlouvy se však neomezují na pouhé tři povinné náležitosti, ale obsahují i další ujednání, přičemž v tomto textu se budu snažit ukázat ta nejčastěji užívaná.
Mzda
V pracovní smlouvě lze sjednat mzdu. To neplatí pro zaměstnance, kteří pobírají plat, jehož výši sjednat nelze. Mimo pracovní smlouvy lze mzdu sjednat i v kolektivní smlouvě, anebo i v samostatné, nepojmenované smlouvě. Není-li mzda sjednána, určuje ji jednostranně zaměstnavatel mzdovým výměrem či vnitřním předpisem. Mzda musí být sjednána, stanovena nebo určena vždy před začátkem výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet, zaměstnanec tedy vždy musí vědět, za kolik pracuje.
Doba trvání pracovního poměru
Pokud není sjednána doba trvání pracovního poměru, je pracovní poměr sjednán na dobu určitou. Má-li být pracovní poměr sjednán na dobu určitou, musí být toto ujednání výslovně obsaženo v pracovní smlouvě. Pracovní poměr na dobu určitou lze sjednat nanejvýše na tři roky, přičemž sjednaná doba trvání pracovního poměru může být zásadně opakována maximálně dvakrát (tzv. pravidlo 3×3).
Zkušební doba
Pracovní smlouvy často obsahující ujednání upravující zkušební dobu. Ta nesmí být delší než tři měsíce po sobě jdoucí ode dne vzniku pracovního poměru, respektive šest měsíců u vedoucího zaměstnance. Zkušební doba musí být stejně dlouhá pro obě smluvní strany.
Rozsah úvazku
Pokud si strany neujednají rozsah pracovního úvazku, platí, že je pracovní poměr sjednán na tzv. plný pracovní úvazek. Při plném úvazku činí týdenní pracovní doba 40 hodin (s výjimkami stanovenými v § 79 odst. 2 zákoníku práce). Mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem může být sjednána i kratší pracovní doba, zaměstnanci pak přísluší mzda nebo plat, které odpovídají sjednané kratší pracovní době, v takovém případě hovoříme o tzv. zkráceném (např. polovičním) úvazku.
Další častá ujednání
V pracovní smlouvě mohou být obsažena i další ujednání. U vysokých pracovních pozic v rámci zaměstnavatele je časté sjednání konkurenční doložky, která má chránit know-how zaměstnavatele po skončení pracovního poměru. V pracovní smlouvě též může být obsažen souhlas zaměstnance s vysíláním na pracovní cesty (zaměstnance lze na pracovní cesty vysílat jen s jeho souhlasem) nebo dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci.
Pracovní smlouva také může např. obsahovat ujednání upravující výměru dovolené. Pokud se ujednání týká nároků zaměstnance plynoucích ze zákoníku práce, musíme mít na paměti, že zaměstnanci lze pouze nadlepšit, nikoli jeho práva omezovat. Zákonná výměra dovolené činí čtyři týdny, strany si tak mohou sjednat dovolenou v rozsahu 6 týdnů, nikoli však v rozsahu nižším, než je zákonné minimum.
Závěr
Pracovní smlouva může nad rámec povinných náležitostí obsahovat celou řadu ujednání, některá jsou velmi častá, jiná méně. Je třeba si uvědomit, že pokud má dojít ke změně něčeho, co je ujednáno v pracovní smlouvě, musí dojít k dohodě smluvních stran, a to i v těch záležitostech, o kterých jinak může zaměstnavatel rozhodovat v mezích stanovených zákoníkem práce jednostranně (např. rozvržení směn).
Obecně lze doporučit v pracovních smlouvách upravovat jen to, co smluvní strany považují za potřebné. V praxi je časté přebírání jednotlivých ustanovení zákoníku práce do pracovních smluv, např. těch, které se týkají povinností zaměstnanců, kterému je však lepší se vyhnout. Doslovné opisování zákonných ustanovení je zbytečné, zákonná ustanovení jsou závazná sama o sobě, jejich přepis „vlastními slovy“ však také může přinášet určité aplikační problémy, kterým je lepší předcházet.
